Další její vlastnost, která je pro nás odkazem je její nesobecká pomoc. Zde je
nutno podotknout, že babička nebyla žádná kouzelná babička z pohádky. Drsný život
v Podkrkonoší v ní zanechal i sklony k depresím, jimiž trpěla celý život, a hlavně
strach z dětí. Jakoby v ní byla zakopaná hrůza z toho, co se stane když bída a
nemoc převládne. Není se co divit, vždyť v dnešní generaci je mateřství krásnou
událostí. Maminka se těší až vypadne z pracovního kolotoče, nastoupí na mateřskou
dovolenou, žije nakupováním výbavičky (která díky secondhandům je dostupná i pro
chudé maminky), vybíráním kočárku a surfováním po netu, která kosmetika bude pro
její miminko tou nejlepší, volí porodnici podle svých představv o vedení porodu
klasickým či alternativním způsobem a umístění deťátka rooming in... Tenkrát bylo
mateřství další z povinností v pracovním kolotoči, ze kterého se nedalo
vypadnout. Jistě, i tak bylo vítáno a pokračování života je vždy požehnáním, ale
maminka prostě neměla na starosti jenom sebe, miminko a uklizený byt v paneláku,
ale i celé hospodářství, a to bez komfortu dnešní doby, a další hladový krk i
znamenal snížení životní úrovně celé rodiny (a pokud už tak bylo na hranici bídy,
tak klobouk dolů před každou maminkou vítající nový život!). Nehledě na riziko
úmrtí při porodu a komplikacích. Zkrátka a dobře, myslím, že té naší babičce
Haničce se tohle všechno nějak vrylo pod kůži (což se při denním máchání plen v
ledové vodě potoka ani nedivím) a později měla strach z příchodu vnoučat či
pravnoučat. Nicméně byla tou nejochotnější a nejlaskavější babičkou všem potomkům
a to nejen vlastním, ale i pěstounským. O její pomoci, trpělivosti a neskutečné
obětavosti by se dalo psát ještě déle a nadšeněji než o útrapách života před sto
lety. Byla velmi skromná a tichá. Nerozdávala laciné rady, nepletla se potomkům do
života, nesoudila, nepomlouvala, raději vzala děti na pár hodin do parku nebo
umyla okna. Zkrátka a dobře, uměla rozdávat lásku a být užitečná a nepotřebovala
kolem toho dělat nějaké cavyky. Taková prostě byla. Obyčejná. A přesto možná
trochu kouzelná.
V našich srdcích zanechala touhu žít podobně. Každý máme nějaká bolavá místečka. Svoje
strachy, selhání, vnitřní boje... Ale když už jsme jednou na světě, neměli bychom si
stěžovat, ale spíše koukat, kde být užiteční
(Titovi 3:14), tak jako to dokázala ona. Vždycky je na tom někdo hůř než my.
Zároveň ale vidíme, jak je důležité mít vedle sebe někoho, kdo dokáže žít v nadhledu a je takovým
světlem pro ostatní. Světlem si můžeme být navzájem, neboť Pán Bůh dal každému rozmanité obdarování
a poznání a máme i různé pohledy na svět, různé cesty a přesto se můžeme střetávat ve společenství,
které může být k růstu.
Proč HannaH
Hannah je jméno hebrejského původu znamenající něžná (milostivá)či ošetřovatelka
(nebo také stavět). Hanna bylo též křestní jméno naší babičky, jejíž odkaz bychom
rádi přenesli do svého života a práce této neziskové organizace. Narodila se v
meziválečném období a ačkoliv byla jedinnou dcerou řezníka a tudíž nezažila
opravdové hladovění či bídu jako mnozí jiní v té době, přesto vzpomínávala na
těžké živobytí za svého mládí. Bylo normální, že děti (i dospělí) umíraly na
choroby, na něž máme dneska očkování a léky, že nebylo dostatek oblečení a obuvi
(a proto se po většinu roku chodilo bosky) a do práce či škol se docházelo i
desítky kilometrů denně pěšky. Voda se nosívala do kuchyně od obecní pumpy či z
potoka, kde se též právalo prádlo. Vařívalo se na kamnech, což znamenalo přípravu
dřeva a spoustu práce okolo. Stejně tak jako obstarání domácích zvířat a políček,
neboť co si tenkrát nevypěstovali, to neměli. Dalo by se pokračovat jistě velmi
dlouho výčtem útrap, jež před necelým (půl) stoletím trápívaly obyčejné lidičky a
o nichž my, v době ústředního topení, mikrovlnek, horkovzdušných trub, indukčních
sporáků, automobilů a systému zdravotní a sociální péče již nemáme ani
ponětí. Tyto vzpomínky byly jedním z důvodů proč naše milá babička byla velmi
spokojenou důchodkyní v paneláku ve městě, kam se na stará kolena
přestěhovala. Vděčnost a spokojenost s tím, co má, byly jednou z milých
charakterových vlastností naší babičky, na které s úctou vzpomínáme.